Úvodem bych rád řekl, že není mou ambicí v tomto textu nabídnout širokou analýzu fungování státního aparátu, ani se o ni opírat v přirovnáních k systémům podnikovým. Stát jako takový je ovšem tím nejtvrdším příkladem systému a využít některé jeho části k srovnání s informačními systémy podporující podniky dokáže názorně obnažit jeho chyby až na kost.

Ne, že bych sdílel kompletní ideje autorů stránky cesko2050.cz, ze které jsem si vypůjčil ilustrační obálku, ovšem pan Hájek i další lidé za projektem stojící vyprodukovali určité myšlenky, které, dle mého názoru, stojí na pevném základu a je možné je využít při snaze porovnat tyto dva světy.

„Řídit stát jako firmu“ – heslo posledních let

Sám bývalý ministr financí České republiky a předseda hnutí ANO mi v tom velmi napomohl svým marketingovým sloganem, který cpe do občanů naší země horem dolem. Nerad bych se zaplétal do politických témat, a proto předchozí dvě věty byly poslední, které odkazovaly ke konkrétním politickým subjektům. Nadále už budu pracovat pouze se státem a jeho exekutivní a legislativní mocí jako celkem. Politických debat se nebojím, pro ty však máme mnoho jiných platforem J.

Stát je obrovským celkem, jehož řízení rozhodně není triviální. To je potřeba si uvědomit. A slogany různých znění vedle usmívajících se hlav rozhodně nejsou základem tohoto řízení. Stačí se podívat na komediální sérii „Jistě, pane ministře!“, případně „Jistě, pane premiére!“. Zábavný to seriál, ovšem v mnoha pohledech také přesně ukazuje, kdo a jak řídí stát. Politik je “jen” člověk s dočasným mandátem, který má tu smůlu i štěstí, že je vidět. Skutečná moc je v informacích, sedí pod nimi a mnohdy tam sedí dlouhá léta i desetiletí.

Skoro by se dalo říci, že nežijeme v demokratickém, ale v byrokratickém systému.

Síla systému vychází odspodu, nikoli shora

Podívejme se, kolik zákonodárců v České republice máme – kolik jich tedy, ať už přímo nebo nepřímo, volíme. Máme 81 senátorů. 200 poslanců. 1 prezidenta.

Zdroj: idnes.cz z 9.7.2017 (http://zpravy.idnes.cz/prilis-mnoho-politiku-v-cesku-dkn-/domaci.aspx?c=A170705_091506_domaci_zt)

Z brožury ministerstva financí (Státní rozpočet v kostce) a následných článků v Mladé frontě z července 2017 pak vyplývá, kolik naopak zaměstnává stát “svých” zaměstnanců. A to 445 000 lidí. Zhruba okolo 80 000 je úředníků státních (tedy přímo na úřadech sedídích). Okolo 160 000 lidí pracuje ve školství a z toho 64 000 nepedagogických pracovníků. Z toho plynou dvě poměrně zásadní fakta pro řízení státu:

1. Nepotřebujeme systém pro 281 lidí. Potřebujeme systém pro 445 281 lidí. To znamená, že té většiny se musíme ptát, na co a proč potřebují podporu. Jak pracují. Jak by mohli pracovat efektivněji. Jaká data ke své práci potřebují a jaká data naopak poskytují dále. Ti by měli být klíčovými uživateli – resp. jejich zástupci, těžko uděláme analýzu na 445 000 transformačních místech. A musíme počítat s těmi +- 10 000 000, kteří s tímto systémem přichází dennodenně do styku.
2. +- 80 281 lidí řídí stát. Z toho 281 jich je volených a pracují s dočasným mandátem. Zbylých 80 000 většinou neznáme a přitom přímo ovlivňují naše životy a je nemožné je každé 4 roky (u nás spíše každé 2-3 roky, vzhledem k trvanlivosti vlád) kompletně obměnit. A to i když pomineme, že to nebude jednoduché ani právně, vzhledem k smluvním vztahům. Mezi těmito 80 000 lidmi (opět pomíjím fakt, že mi to číslo přijde obskurně vysoké) by měla sedět odbornost, kvalita a kvalifikovanost. Politik by měl být tím, kdo prosadí svůj program a s pomocí odborníků jej přetaví do praxe. Kdyby tedy dodržení programu nebylo sprostým souslovím.

Funguje to v Chorvatsku, zaveďme to i u nás…Opravdu?

…v Bulharsku, na Slovensku, v Americe, kdekoli. Hloupost, která vychází z hluboké neznalosti problematiky informačních systémů a technologií. A přesto jí slýcháme tak často i u miliardových projektů organizovaných státem – IZIS, registr aut, systém pro Opencard, nejnověji zavedení EET. V soukromém sektoru tento obrat neuslyšíte (resp. stávalo se to, firmy se však již velmi bolestně poučily), proč bychom tedy měli takový argument akceptovat, pokud jde o náš stát? Každá země je jiná, má jinou legislativu, jiná specifika a také jinou mentalitu lidí, kteří v ní žijí. To jen velmi vágní výčet několika faktorů, z nichž ovšem každý z nich je klíčovým pro implementaci jakéhokoli systému (ať už pod pojmem systém bereme “pouze” samotné IT řešení, nebo i celou organiku. Proč bankovní korporace s dceřinými bankami v Čechách i na Slovensku nepoužije jedno a to samé řešení (s ohledem na legislativu a jinou měnu)? Protože už VÍ, že to nebude fungovat. Spálila se.

Takže takhle ne.

Dlouhodobý horizont nadevše

Problém, se kterým se potýká stát stejně jako velké korporace (viz. http://www.pavelkunert.cz/blog/corporate-vs-sme-cim-se-mohou-navzajem-inspirovat) je v časově omezeném horizontu, ve kterém se chovají ti, kteří návrhy tvoří nebo o nich rozhodují. Politik má mandát na, dejme tomu, 4 roky. Jeho životnost je tak mnohem kratší, než by měla být životnost systému jako celku (samozřejmě), ale i systému v pohledu IT řešení.

Zavedeme. Zrušíme.

A vzájemně tak házíme klacky pod nohy (=necháme je to zaplatit) těm, kteří nás zvolili. Z obrovskými projektu se ve státním systému hází jako s duhovými kuličkami. Každé parlamentní volby jsou snůškou slibů, co všechno strana A zruší a napraví tak chyby, které udělala strana B během své vlády. Tím nedostane řešení možnost v praxi fungovat a již je nahrazeno jiným (bez záruky, že lepším). Což oproti uměle vyvolané zaměstnanosti pouze zvýší cenu.

Nulová hmotná odpovědnost za výsledky.

Oproti korporátním manažerům vyšší úrovně má také politik prakticky nulovou hmotnou odpovědnost za chybná rozhodnutí při řízení projektů. Kdo by to nechtěl.

Ovšem proč? Jedná se vlastně o vrcholového manažera, navíc voleného. Mělo by být snadné jej konfrontovat za jeho práci s věcnými argumenty. Eskalovat jeho nedostatečnou (eufemisticky řečeno) práci a využívat další nástroje, jak jej nahradit někým povolanějším.

I zde ovšem platí, že moc systému přichází odspodu. Volby totiž neslouží k tomu, abychom si přečetli pár billboardů se slogany a pak se rozhodli pro stranu, jejíž předseda se nám na pohled nejvíce líbí. Slouží k tomu, abychom se informovali a delegovali řízení státních projektů těm, kteří jsou k tomu odborně i lidsky způsobilí. Pokud nejsme ochotni vyvinout takové krátkodobé úsilí, nemůžeme pak vyvíjet čtyřleté úsilí na nadávky na systém. 

Systém pro podporu manažerského=ministerského rozhodování

Když se teď oprostíme od dílčích informačních projektů, které státní aparát zadává (v ideálním světě) transparentním výběrovým řízením, můžeme se pokusit nahlédnout na to, jak by mohl lépe fungovat systém řízení státu jako takového. Každý úřad, každé ministerstvo, má nějaký svůj interní systém, ve kterém pracuje (a když máte možnost do nich občas nahlédnout, je to, mírně řečeno, síla). Ten pracuje pod svou úrovní ministerstva a ta pak pracují pod jedním státem.

Přeintegrace, nespolupracující celky a uzavřenost před světem

Tři hlavní potíže, které jsou vidět už při letmém nahlédnutí za oponu. Krátce se na ně podívejme.

1000 a jeden systém

Těch systémů je prostě moc. A jsou staré. A nedokáží efektivně spolupracovat. Jak honosné měl plány CzechPoint a jaké torzo z něj nakonec zbylo? A přitom šlo o tak obrovskou příležitost práci jednotlivých úřadů sjednotit a zintegrovat efektivně. Jednotný datový model, stejná architektura. Nejde přeci o integraci výrobního podniku na lodní šrouby a advokátní kanceláře. Potřeby jednotlivých transformačních míst jsou napříč úřady podobné. Namísto snahy pasovat do sebe různé systémy z různých století (v některých případech bohužel až doslova) bychom měli platformu fungující napříč. A pro běžnou agendu to není sci-fi. Druhou věcí je infrastruktura pro takový systém, ale to je otázka na odborníky pro jinou oblast, než jsem já (a určitě ne na ty, kteří vybudovali infrastrukturu pro registr aut – životnost před prvním pádem +- 20 sekund je vskutku unikát).

Software A je z Marsu, software B z Venuše

Ano, stejně jako ve světoznámé knize o vztazích mužů a žen, i jednotlivé informační systémy musí být schopny spolu komunikovat a musí mít k dispozici jasný překlad a mapování. A systémů ve státní správě nejen, že je mnoho, ale navíc spolu ani příliš nemluví. Jasně…oni to ty systémy nemají jednoduché. Na každou, s prominutím, blbost máme k dispozici jiný formulář. Některé již lze vyplnit i odevzdat online, jiný je třeba plnit ručně. A tak bych mohl pokračovat. Inu…vezměme si příklad například z velkých bank. Také mají mnoho systémů, ALE ty spolu víceméně vhodně komunikují a udrží si jednotný backend, tedy studnici informací např. o klientech. Takové největší banky v České republice mají třeba 2 miliony klientů. I více. A zvládají udržovat jejich jednotnou databázi tak, aby se klient nemusel při přístupu do různých produktů téže banky nemusel přihlašovat pod různými účty. Databáze “klientů” státu není zase o tolik větší, aby nedokázala fungovat stejně. Jak by se systémům dýchalo lépe, kdyby za nimi stála jedna backendová struktura a mechanismy, které by překládaly její služby pro všechny frontendy.

API, API, API…

Mít kvalitní, bezpečné, fungující moderní API = ušetříme spoustu peněz. Máme systém, který potřebuje data. Pokud je dostatečně moderní (a to by sakra měl), umí o ta data také elektronicky požádat. A pokud chceme ušetřit miliony hodin zbytečné práce (vzít formulář a jeho obsah přepsat do systému), vystavme tyto vstupy ven. Rázem ušetříte polovinu úředníků (ano, plácám trochu od boku, ale podle zkušeností s menšími systémy dokázala být úspora opravdu až nad 40%, což u tak dinosauřího molochu může klidně znamenat i více než 50%), kteří mohou hledat práci, u které nebudou fungovat jako přepisovatelé/přepisovatelky a dokonce se u ní i realizovat. A to nemluvím o čase. O penězích.

Stát je přeci veřejný subjekt a proto by měl většinu svých služeb nabízet otevřeně a veřejně. Samozřejmě tím nemyslím citlivé údaje o občanech a podobně. Ale kdo jiný by měl vystavovat své služby, než stát? Klidně i komerčně – proč si nezřídit aplikaci na kompletní styk se státní správou, kterou někde naprogramuje, udělá jí skvělé UI a prodá ji? Od nás (rozuměj, od státu) si koupí služby, které pro provoz potřebuje, a všichni jsou spokojeni. Samozřejmě by se hodilo, aby nějaké takové aplikace zřídil i sám stát, ovšem já osobně si to umím představit i bez toho.

Ve svých snech vidím, jak si v běžném počítači pouštím příjemnou aplikaci „Můj stát“ a vyřídím si volby, daňové přiznání nebo třeba pokutu za špatné parkování. Stejně tak zde vidím stav mého penzijního konta a záznamy ze zdravotního pojištění a tak dále. A pak se probudím do reality…