Systém fotbalového Eura po letošním (opětovném) zvýšení počtu účastníků

Fotbalové Mistrovství Evropy se poprvé hrálo před 56 lety, v roce 1960. Účast tehdy odmítly týmy z Anglie, Skotska, Irska, Itálie či Západního Německa. Kvalifikace se zúčastnilo 17 celků a na závěrečný turnaj se probojovali nejlepší 4, včetně pořadatelské země. Odehrály se 4 zápasy, padlo 19 gólů a z titulu se radovali fotbalisté Sovětského svazu. Bronzové medaile získali fotbalisté Československa, kteří v dalších letech přidali další dva bronzy, jedno zlato a jednou získali stříbrné medaile již jako Česká republika.

Od roku 1960 prošel turnaj mnoha změnami a zejména v poslední době v odrazu nedávno skončeného turnaje hraného znovu ve Francii se diskutuje změna, kterou turnajový systém letos prodělal. Mne osobně fotbal baví, hraji jej od 4 let a i pasivní sledování oblíbených týmů, zajímavých soutěží i reprezentačních turnajů patří mezi mé oblíbené kratochvíle. Vášně provázející letošní změny mne však donutily zauvažovat nad turnajem spíše z pohledu analytického, nežli fanouškovského a oprostit se od výkřiků typu „Proč hraje na turnaji Albánie a ne Nizozemsko“, které mají jednoznačnou odpověď (protože se na turnaj kvalifikovali a Holanďané nikoli) až po serióznější prohlášení německého útočníka Podolskiho, kterému vadilo dlouhé čekání na rozuzlení skupinových zápletek nejen v ohledu možných budoucích soupeřů (v případě Německa), ale také v otázce, zda vůbec tým do vyřazovacích bojů postoupí (například Turecko).

„Jen“ 8 týmů navíc

To je vlastně jediná zásadní změna systému, který jinak dobře fungoval. A vyvolala tolik emocí. Pojďme se podívat na nejčastější výtky, které změnu systému provázely v médiích napříč Evropou:

• „Na turnaj se dostanou i týmy, které tam nemají co dělat.“
• „Zápasy slabších týmů jsou nezajímavé a lidé se na ně nechtějí dívat.“
• „Ze skupin na závěrečném turnaji postupuje příliš mnoho týmů.“
• „K postupu ze skupiny nemusíte ani vyhrát, fotbal se stává méně atraktivním.“
• „Turnaj se zbytečně prodlužuje a také se zbytečně prodlužují intervaly mezi zápasy.“
• „Týmy dlouho čekají na možné soupeře ve vyřazovací fázi, mnohdy musí čekat, již bez zápasů, v dějišti šampiónů a čekat, zda vůbec ze skupiny postoupí.“
• A takto bych určitě mohl ještě chvíli pokračovat, těchto pár bodů ovšem pro komplexní příklad bohatě postačí.

Úvahy o tom, že by fotbal jako takový měl zřejmě řešit závažnější témata, si ponechám na jindy. Problémy s vedoucími pány FIFA i UEFA (a vůbec, celkový vztah těchto dvou institucí), zadluženost významných klubů a s tím velmi úzce spojené přemrštěné částky za přestupující hráče, chyby rozhodčích, korupce (ať chceme nebo ne) a podezřelé částky, nikoliv nevýznamný počet zemřelých mladých hráčů přímo při zápasech nebo trénincích, neustálý spor o zavedení videa (a s tím spojená přítomnost komických brankových rozhodčích takřka bez pravomocí), ty nechme nyní stranou a držme minutu ticha za ty, kteří se jimi budou muset zabývat.

Týmy, které na turnaji nemají co dělat – klíčový faktor „Splnění podmínek účasti“

Albánie. Wales. Island. Maďarsko. Všechno týmy o jejich „nároku“ startovat na závěrečném turnaji se vedlo mnoho diskuzí. Všechno týmy, které mimochodem skončili své účinkování na letošním Mistrovství Evropy s vyšším bodovým ziskem, než Česká republika. (Ale o problémech českého fotbalu se zde nerozepíši, to by vydalo na samostatnou dizertační práci na škole zaměřené na sportovní management) Všechno týmy, které na turnaji porazily alespoň jednoho papírového favorita. A mimochodem – jeden semifinalista, jeden čtvrtfinalista a jeden osmifinalista. Nestačí?

V tom případě musím zopakovat argument použitý již v úvodním odstavci – tyto týmy prošly kvalifikací a splinily podmínky pro účast na turnaji. Většina z nich by na závěrečný turnaj prošla i v případě, že by na něj postupovalo původních 16 týmů. Víc argumentů dle mého netřeba.

Dopadu této výtky na CSF (CriticalSuccesFactor) systému „ME ve fotbale“ bych dal váhu 1%. Irelevantní připomínka.

Zápasy slabších týmů jsou nezajímavé – klíčový faktor „Divácký zájem“

Osobně považuji tento CSF za zcela kritický. Bez diváků by fotbal nebyl nic více (ale pozor, také nic méně) než koníček. Dál bychom hráli hanspaulskou ligu nebo si jen tak kopali na plácku za domem (či na pláži nebo u horkého vřídla, dle geografické polohy čtenáře). Ale nehráli bychom si u toho jako děti na Neuera, Ronalda nebo Ibrahimovice. Proč? Protože bychom je neznali. Oni by byli jen dělníky v továrnách, manažery v nadnárodních korporacích či piloty, kteří rádi (a dobře) ve volném čase hrají fotbal. Tolik k důležitosti faktoru.

A teď se pojďme podívat na realitu turnaje. Průměr diváků na jednom zápasu fotbalového Eura byl dva zápasy před koncem (doba psaní tohoto textu) 45 831 diváků. Zápas Rakousko-Maďarsko vidělo zhruba 35 000 lidí přímo na stadionu s kapacitou 42 000 lidí. Zápas Islandu s Maďarskem vidělo asi 60 000 diváků na stadionu s kapacitou 67 000 lidí. A zápas Albánie s Rumunskem pak 50 000 lidí na stadionu s kapacitou 59 000. Neřekl bych, že jde o čísla, které táhnou průměrnou návštěvnost dolů. Tu snižoval především fakt, že některé skupiny se hráli na stadionech s maximální kapacitou nižší než průměr (např. Španělsko-Česko a přítomných 29 000 diváků) celého turnaje.

A ještě si dovolím malé srovnání čtvrtfinálových zápasů – bavily vás více zápasy Wales-Belgie a Francie-Island nebo remízové Německo-Itálie a Polsko-Portugalsko.

A nakonec malý příklad atraktivity hry „trpaslíků“ v základních skupinách (jediné rovnocenné porovnání za stejný počet odehraných zápasů) Například Maďarsko vstřelilo 6 gólů, Wales 6 gólů či Island 4 góly. Naproti tomu například Turecko 2, Itálie 3, Německo 3 a Anglie 3 (a to nehovořím o Švédsku či Rakousku s jednou vstřelenou brankou).

Dopad této výtky na CSF (CriticalSuccesFactor) dávám opět váhu 1%. Co ztrácejí „menší týmy“ na individuální kvalitě, to dohání týmovým pojetím a „nadšením“.

Příliš mnoho účastníků a s tím spojené důsledky– klíčový faktor „Tlak na účastníky“ a „(Dis)komfort pro aktéry“

Několik, slovy čtyři, body můžeme sloučit pod tuto jednu výtku.

Nejprve se můžeme podívat na situaci s počtem postupujících na závěrečný turnaj. 16 let (5 turnajů) se Mistrovství Evropy hrálo o 4 účastnících. Takový rychloturnaj by asi dnes bylo škoda pořádat – jednak se fotbal stal fenoménem po celé Evropě (pokud nyní vynecháme další kontinenty), jednak se rozšířily možnosti v přenosu obrazu a zvuku na dlouhé vzdálenosti a v neposlední řadě se fotbal dostal do obrovského zájmu veřejnosti a sponzorů.

Následně se počet účastníků zdvojnásobil na 8 a v roce 1996, kdy česká reprezentace získala slavné stříbro, byl počet znovu zvýšen na 16, což vydrželo až do roku 2012. Dalo by se říci, že se počty zvyšovaly vcelku pravidelně s tím, jak rostl divácký zájem a balík financí tekoucích do pokladen jednotlivých reprezentací (a jejich svazů) i přímo do pokladny evropského fotbalu. V tomto ohledu se rozšíření účastníků až na 24 reprezentací jeví jako logický krok, který s sebou ovšem nese svá úskalí – a to nejen kvůli absolutnímu počtu účastníků, ale i kvůli tomu, že počet nebyl zdvojnásoben a tím byl znepřehledněn postupový klíč ze skupinové fáze.

Logickým vyústěním zvýšení počtu účastníků je větší počet zápasů a tím prodloužení délky turnaje. Tato mince má dvě strany. DO sledování turnaje se zapojí lidé z více zemí, do pořadatelské země přijede více fanoušků a utratí na místním trhu více peněz. UEFA prodá více práv do více zemí a vydělá více peněz. Na druhou stranu ale hráči stráví na šampionátu měsíc, o který si zkracují dovolenou a tréninkový proces v klubech, které hráče živí a vbychovávají také pro reprezentační akce.

Dopad této části na CSF (CriticalSuccesFactor) dostává váhu 50%. Atraktivita turnaje netrpí, avšak hráčům se zkracuje dovolená na zotavenou a prostor pro trénink s kluby, které je živí, před zahájením sezony.

Postupový klíč, to je asi nejpalčivější problém systému fotbalového Mistrovství Evropy po letošním rozšíření. Jednak „postupuje skoro každý“ a také se příliš dlouho čeká na rozluštění všech postupujících.

Co se týče počtu postupujících, může jich být 16 nebo 8, a tedy může se hrát osmifinále nebo čtvrtfinále. Snížení počtu postupujících vyřeší problém s jejich počtem, nevyřeší však potíže s postupovým klíčem. Osobně si myslím, že hrát rovnou čtvrtfinále (jako v předchozích letech) a nechat tedy postoupit jen týmy z prvních míst a nejlepší 2 z míst druhých je lepší varianta, která zkrátí Euro o týden i více a na atraktivitě mu neubere. Otázkou však je, jak zajistit, aby nikdo nemusel na turnaji zůstávat a čekat na to, zda si vyřazovací boje zahraje či nikoliv. Pokud necháváme postoupit jen některé týmy z některých míst (ať už ze třetích či druhých), logicky nastává nutnost pro některé týmy čekat na výsledky z jiných skupin. Nabízí se možnost odehrát poslední kolo ideálně v jeden, maximálně ve dvou dnech a nenechávat mezi zápasy tak dlouhé pauzy. Pak by se čekání na výsledky zkrátilo na maximálně jeden den, což by bylo únosné asi pro všechny. Otázku zůstává, zda by kapacita turnaje (a tedy počet a vhodnost stadionů v pořadatelských zemích) tuto změnu zvládla.

Tato výtka mi přijde nejrozumnější a její dopad na CSF (CriticalSuccesFactor) dostává váhu 80%. Přizpůsobení systému hráčům nesníží atraktivitu turnaje a značně zvýší komfort účastníkům.

Z výše uvedeného textu vyplývá, že zásadním problémem turnaje není zvýšení počtu účastníků, ale systém, v jakém se s aktuálním počtem 24 týmů pracuje. Turnaj by měl být kratší, aby hráčům umožnil delší rekonvalescenci a dřívější návrat ke klubovým povinnostem. Postupový klíč ze skupin by měl být jasnější, aby neexistovala několikadenní nejistota případného (ne)postupu a s tím spojené, možná zbytečné, čekání v dějišti šampionátu. Zjednodušení tohoto klíče by mělo také vézt k potlačení snahy „hlavně neinkasovat“ s vidinou faktu, že k postupu ze třetího místa stačí i tři body za tři remízy a to s větší pravděpodobností, než se třemi body za jednu výhru a dvě prohry, což je situace, která vede častěji k zápornému skóre a tím k nevýhodě oproti remízovým týmům.

Co se nabízí?

4 skupiny po 6 účastnících a následně pavouk až od čtvrtfinále sice zjednoduší postupový klíč. Postoupí jednoduše dva z každé skupiny, i slabší týmy si zahrají více zápasů. Jedno velké mínus je razantní zvýšení celkového počtu zápasů.

6 skupin po 4 účastnících, ovšem postupovali by přímo pouze vítězové a 2 nejlepší z druhých míst do čtvrtfinále.

Zachování stávajícího formátu 6 skupin po 4 účastnících a hranému osmifinále. V obou případech se 6ti skupinami by pak systému pomohly změny uvedené výše, tedy zrychlení průběhu skupinové fáze ve 3. kole. Osobně bych se přikláněl i k variantě turnaje bez osmifinále a pokud by zůstalo zachováno, pak urychlení odehrání osmifinálových a čtvrtfinálových kol (více zápasů v jeden den).

Jiné varianty mne při aktuálním počtu 24 reprezentačních výběrů nenapadají. Pořadatelé, respektive UEFA, by měli zvážit pauzy mezi zápasy, které mi připadají příliš dlouhé. Zároveň by měli zvážit možnost hrát více zápasů v jeden den tak, aby se urychlil průběh turnaje a tím i informace o (ne)postupujících. Zásadní věcí ke zvážení pak je také možnost odebrat osmifinále a hrát po skupinové fázi přímo čtvrtfinálové zápasy.

Osobně si ale myslím, že by k tomu měli mít co říci i hráči a jednotlivé svazy. Divákům evidentně tolik na počtu účastníků nezáleží a cestu na stadiony a k televizním obrazovkám si najdou po celou dobu turnaje, ať se ho účastní 24 nebo 8 týmů. Pak je tedy potřeba brát spíše ohled na hráče a kluby. Bez diváků a bez hráčů se totiž šampionát neobejde. Bez fotbalových funkcionářů už ovšem v zásadě ano.